Umělá inteligence a realita: Víme ještě, co je skutečné?
24. 2. 2025
V podcastové sérii Digiděti ve škole si povídáme s Janem Kršňákem – lektorem, autorem knihy Digiděti a průvodcem světem technologií, který pomáhá dětem i učitelům najít klid v digitální době. V nejnovějších epizodách, vydaných v rámci Týdne pro wellbeing, se zaměřujeme na umělou inteligenci (AI) a její vliv na lidské vědění. Jak mění naši schopnost rozlišovat realitu od fikce? A co nám její rychlý rozvoj říká o nás samotných?
Čísla, která skládají svět a zahlcují ho obrazy
Umělá inteligence dnes dokáže generovat texty a obrazy, které se na první pohled neliší od lidských výtvorů. Je to ale opravdu něco nového? Kršňák připomíná, že už dlouhé roky pracujeme s digitálně generovanými obrazy – mikroskopy, teleskopy i další zobrazovací technologie ve skutečnosti neukazují přímou realitu, ale čísla převedená do vizuální podoby. Dávno nekoukáme na svět přímo, ale skrze aparáty, které nám ho ukazují v předem zpracované podobě.
Rychlý nástup AI odhaluje, jak moc jsme zahlceni obrazy. Žijeme v prostoru vizuálních informací, kde je těžké rozeznat, co je realita a co její interpretace. Umělá inteligence tento proces ještě urychluje. „Najednou máme stroj, který generuje obrazy, a my nejsme schopni poznat, co je skutečné. Ale vždyť už jsme v tom žili dávno předtím,“ upozorňuje Kršňák. Umělá inteligence tak není revolucí, ale pokračováním cesty, na kterou jsme nastoupili dávno – jen si toho teď začínáme všímat.
Iluze společnosti bez chyb
AI nám nabídla zdroj informací, který nás nikdy nezklame, neurazí, neohrozí. Čím dokonalejší systémy vytváříme, tím více se izolujeme od reálných lidských interakcí. „Umělá inteligence nabízí bezpečný prostor – nikdy nám neřekne nic, co by nás rozhodilo, nikdy nám neublíží. Ale taky nás nikdy doopravdy nepozná,“ říká Kršňák a varuje před únavou ze světa, který je až příliš bezkonfliktní.
Podle Kršňáka není AI něčím, co by přišlo zvenčí a změnilo nás. Spíše zesiluje to, co v naší společnosti už existovalo: sklon k izolaci, konzumace nekonečného proudu informací a tíhnutí k pohodlnosti. Základní věc přírody je komunikace, neustálá interakce se světem. Počítač ale komunikaci simuluje tak dokonale, že lidé zapomínají na tu skutečnost.
Když nepoznáme, že nepoznáme
Jedním z největších paradoxů AI je, že přestože ji sami vytváříme, vlastně nerozumíme, jak funguje. Je to komplexní systém, který se učí sám, a my nemáme plnou kontrolu nad jeho procesy. „Když se na tebe dívá žába, nepoznáš, co si myslí. Když se na tebe dívá počítač, je to stejné,“ říká Kršňák. Umělá inteligence nám tedy nejen ukazuje svět novým způsobem, ale také nás přivedla k poznání, že ne vždy víme, co víme. A možná právě tato schopnost přiznat si nevědění bude v době AI tou nejcennější dovedností.
Bude AI ve školách nahrazovat učitele?
Vzdělávání s AI se dnes soustředí hlavně na to, jak ji efektivně používat a jak klást správné otázky. Učitelé se ocitají v roli zprostředkovatelů, ale jejich skutečná úloha je mnohem hlubší. V době, kdy AI poskytuje instantní odpovědi, je klíčové učit studenty, jak kriticky přemýšlet, pochybovat. Učitelé tu nejsou jen proto, aby předávali informace, ale jsou tu jako lidská opora – jako ti, kdo dětem pomáhají orientovat se v poznání. Obava, že bude učitel zcela nahrazen, je podle Kršňáka přehnaná.
Můžeme se zastavit?
Technologický pokrok se řítí vpřed, aniž bychom se ptali, kam vlastně směřujeme. Inovace jsou považovány za nutnost, ale co kdybychom se na chvíli zastavili a řekli si: „Nestačí nám to takhle? Opravdu potřebujeme pokračovat ve vývoji? Je nutné mít umělou inteligenci všude a ve všem, nebo si jen zvykáme na myšlenku, že zastavit vývoj je nemožné?“ Možná přišel čas přehodnotit, zda všechna digitální vylepšení skutečně zlepšují život, nebo jen podporují systém, který běží stále rychleji, aby zůstal stejný.
Pokud vás toto téma zaujalo, poslechněte si podcast Digiděti ve škole, který připravuje Národní pedagogický institut. Najdete ho na YouTube, ale i v dalších podcastových aplikacích, například ve Spotify,.
Autor: Anna Hynešová
