Předsevzetí s technologiemi: Co (ne)funguje a proč se pletou i experti

Omyly slavných: Technologie se rády smějí našim jistotám 

Kaliba připomíná několik výroků a pointa je jasná – jistota je v technologiích často jen hezky zformulovaný odhad. Zvlášť když se svět mění rychle a v různých směrech zároveň. 

Zazní celá řada dnes už úsměvných tvrzení, od přesvědčení, že celý svět nebude potřebovat víc než pár jednotek počítačů, až po předpovědi, že vývoj výpočetní techniky „narazil na své limity“.  

Maněna to vztahuje ke školní praxi. Připomíná, jak se dřív argumentovalo proti kalkulačkám v matematice – že když si žáci pomáhají nástrojem, vlastně se to „nenaučí doopravdy“. Stejně absurdně kdysi zněla i představa focení mobilem. Dnes přitom máme v kapse zařízení s výkonem, který by ještě před pár dekádami působil jako science fiction.

Slepé uličky v prevenci: Dobrý úmysl může být špatný nástroj 

Nemluví se ale jen o zábavných historkách, řeč je i o vážnějších tématech. Kaliba připomíná slepé uličky v prevenci, například dříve rozšířené besedy s „exuživateli“ návykových látek. Měly fungovat jako odstrašující příklad, ale teprve praxe ukázala, že jejich dopad byl často slabý, nebo dokonce opačný. 

U části dětí vyvolal silný osobní příběh spíš fascinaci a empatii a místo prevence přišla zvědavost. Jiní se od příběhu naopak snadno odstřihli. Viděli před sebou někoho zlomeného, slabšího a získali přesvědčení, že jim by se to stát nemohlo, protože mají věci pod kontrolou. 

Podobně problematický byl i dřívější předpoklad, že třídní učitel při preventivní aktivitě být nemusí. Dnes se naopak ukazuje, jak zásadní roli hraje přítomnost dospělého, který skupinu zná, drží a dokáže téma zasadit do vztahů ve třídě. 

Austrálie a zákaz sociálních sítí: Pravidlo, které děti učí obcházet systém 

Podobná logika se objevuje i mimo školní prostředí. V dílu zazní příklad Austrálie a plánovaného zákazu sociálních sítí pro děti mladší šestnácti let. Už ve fázi příprav se objevovaly úvahy o tom, kde má slabá místa a jak by se dal obejít. 

Ukazuje se tím opakující se problém regulací postavených hlavně na omezení přístupu. Pozornost se pak snadno přesouvá od smyslu pravidla k hledání cest, jak ho obejít, místo aby se pracovalo s porozuměním a odpovědností. 

Zaznívá i méně zjevný paradox. Některé způsoby ověřování věku, například algoritmy vyhodnocující sledovaný obsah, mohou v krajním případě dopadnout i na dospělé. Třeba na ty, kteří se profesně snaží porozumět dětskému online světu a sledují stejný obsah. Algoritmus je pak klidně vyhodnotí jako „příliš mladé“. 

Tady se ukazuje, že technologické řešení bez práce s porozuměním nefunguje. Pokud chybí vysvětlení, prostor pro otázky a vztah mezi dospělými a dětmi, regulace se míjí účinkem.

Jedno předsevzetí, které dává smysl: vztah na prvním místě 

Nejlepší „předsevzetí“ v oblasti technologií podle Kaliby není zákaz ani dokonalá pravidla, ale vztah. 

Nejde o sliby digitální rovnováhy ani o víru, že technologie lze jednou provždy správně nastavit. Spíš o prosté konstatování, že internet není paralelní realita, ale jiné prostředí téhož světa. A pokud děti v tom fyzickém světě učíme a sdílíme jej s nimi, dává smysl dělat totéž i online, aby ve chvíli, kdy narazí, nebyly samy. 

Rozhovor se přitom nevyhýbá ani nepohodlnému zrcadlu pro dospělé. Ztráta zábran a hrubost nejsou výhradně „dětským problémem“. Pocit anonymity mění chování i u vzdělaných dospělých. Pokud mluvíme o zodpovědnosti dětí, nelze ji oddělit od toho, jak se sami chováme online. 

Závěr pak Kaliba odlehčuje drobnou sebereflexí. Připomíná vlastní omyl, jak kdysi shodil Harryho Pottera jako bezvýznamnou záležitost, která nemůže prorazit, a dnes s ním běžně pracuje a má sérii velmi rád. Nejde jen o úsměvný osobní příběh, ale o další připomínku, jak snadno se mýlíme a jak důležitá je ochota názor měnit.