Kde děti najdou pomoc? Ve škole i mimo ni

Právě od toho se odvíjí nový díl podcastu KYBcast. Václav Maněna si v něm s Martinem Kalibou kladou jednoduchou, ale zásadní otázku: Kde může dítě najít pomoc, když ji potřebuje? 

Tento díl není jen pro rodiče a učitele, míří víc i k samotným dětem. Nabízí jim orientaci v tom, komu se ve škole ozvat, kam se obrátit online a co dělat ve chvíli, kdy je těžké mluvit s někým tváří v tvář. 

Pomoc ve škole nezačíná u dveří s cedulkou 

Kaliba hned na začátku bourá jednu častou představu, že školní poradenské pracoviště je jedna kancelář, kam se „chodí s problémy“. Ve skutečnosti jde spíš o síť lidí, kteří mají různé role, a žák se k nim může dostat různými cestami. 

Nejčastěji přes třídního učitele. Tedy někoho, kdo je s dětmi denně, zná třídu, vidí změny v chování a často jako první pochopí, že „tohle není jen špatná nálada“. A když neví, kam přesně žáka nasměrovat, ví to někdo další ve škole. 

Právě v ten moment se do hry dostávají další role, které se podle možností školy různě kombinují: 

• Školní metodik prevence – řeší vztahy ve třídě, šikanu, kyberšikanu, podílí se na preventivních programech a může s dítětem řešit konkrétní situace. 

• Výchovný poradce – nejen volba další školy, ale i podpora při výchovných a vzdělávacích potížích, komunikace s rodiči a poradenskými zařízeními. 

• Školní speciální pedagog – pracuje hlavně se žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, nastavuje podpůrná opatření a pomáhá učitelům. 

• Školní psycholog – poskytuje základní psychologickou podporu a krizovou intervenci, pomáhá zachytit vážnější potíže včas. 

• Školní sociální pedagog – propojuje školu s rodinou a sociálními službami, reaguje na sociální znevýhodnění. 

A když se v tom rodič nebo dítě ztrácí, v podcastu zazní praktická poznámka – řada škol má rozcestníky. Na webu, na nástěnce, přes QR kódy, někde i přes sociální sítě. Ne proto, aby to bylo moderní, ale proto, aby bylo jasné, kam jít a s čím. 

Navíc v podcastu zaznívá důležité ujištění, že žák nemusí vědět, kdo je ten pravý odborník. Stačí jeden dospělý, kterému se dá říct, že se něco děje. O zbytek už se postarají další.

Školní psycholog ve škole: Potřeba roste, kapacity nestačí 

Mluví-li se v podcastu o školních psycholozích, rychle se ukáže rozpor mezi tím, jak důležitou roli mají, a tím, jak omezeně jsou ve školách dostupní.  

„Školní psycholog není náhrada terapie,“ vysvětluje Kaliba. „Je to spíš jako obvodní lékař, první odborný kontakt, který pomůže se zorientovat.“ Není náhradou terapie nebo klinického psychologa, ale dokáže zachytit potíže včas. 

Jenže tlak na děti roste rychleji než kapacity systému. V podcastu zazní konkrétní data: Podle screeningu Národního ústavu duševního zdraví má 40 % deváťáků symptomy středně těžké deprese, přibližně 30 % dětí vykazuje úzkostné obtíže. Přibývá kyberšikany a děti se s online pornografií setkávají už mezi 11. a 16. rokem života. 

Situace se sice zlepšuje – dnes připadá zhruba 800 žáků základních škol na jednoho školního psychologa, zatímco ještě v roce 2022 to bylo 2 400 – ale Kaliba dodává otevřeně, že je to pořád hodně. A většina psychologů navíc na školách nepůsobí na plný úvazek. 

Pozitivní posun je podle něj patrný, ale tempo nestačí. Potřeby dětí rostou rychleji než kapacity systému. 

V podcastu ale opakovaně zaznívá, že školní psycholog nemusí být jedinou cestou. Důležité je, aby dítě mělo někoho, komu se může ozvat včas, ať už je to učitel, metodik prevence, nebo jiná dospělá osoba ve škole, která pomůže hledat další kroky.

„Tohle není bonzování, ale pomoc“ 

Jeden motiv se v dílu objevuje několikrát v různých obměnách: Děti se bojí říct si o pomoc. Stydí se, bojí se reakce dospělých nebo nechtějí „dělat problémy“. 

Kaliba připomíná i iniciativy, které děti povzbuzují, aby se nebály říct si o pomoc. Zmiňuje například projekt Sparta vzdává hold HC Sparta Praha, který se v jednom ze svých ročníků věnoval boji proti kyberšikaně a zdůrazňoval, že ozvat se není bonzování, ale pomoc. 

Tenhle princip se ale netýká jen dětí, kterým je ubližováno. Platí i pro jejich kamarády. Nemlčet neznamená někoho „prásknout“, ale dát šanci, aby se situace řešila včas. 

Když školní cesty nestačí 

Pro některé děti je osobní rozhovor příliš těžký. Kaliba v podcastu připomíná, že problémem mohou být i klasické školní schránky důvěry. Dítě se bojí, že ho někdo u schránky uvidí, že podle písma půjde poznat, kdo zprávu psal, nebo že je schránka umístěná na místě, kde se necítí bezpečně. Právě proto existují nástroje, které umožňují začít jinak. 

Kaliba zmiňuje i aplikaci Nepanikař jako okamžitou oporu ve chvíli, kdy je dítěti úzko, a jako rozcestník další pomoci. Vedle toho mluví i o elektronických schránkách důvěry, například o projektu Nenech to být (FaceUp) nebo Schránce důvěry CZ, které umožňují anonymně a bezpečně nahlásit problém, klidně z domova. Pro řadu dětí je právě tahle forma mnohem schůdnější, než jít za někým osobně. 

Večer, víkend, prázdniny. I tehdy se může stát, že je dítěti těžko, a škola už v tu chvíli pomoct nemůže. Právě pro tyhle situace má smysl mít po ruce kontakt, který funguje nepřetržitě. 

„Linka bezpečí není žádný old school,“ říká Kaliba. „Pořád má svoje místo.“

Co z toho plyne 

Tento díl KYBcastu není jen o výčtu služeb nebo o tom, kdo má jakou funkci. Je o tom, aby děti věděly, že pomoc existuje a že si o ni mohou říct dřív, než se cokoliv zlomí. 

Někdy to znamená oslovit učitele, jindy napsat anonymní zprávu. Důležité je jediné – nezůstávat v tom sám.