Konflikty v kyberprostoru jsou součástí digitální socializace, říká Jan Kršňák

Jan Kršňák navštěvuje základní školy a společně se žáky a učiteli se věnuje nejrůznějším tématům. Mezi nejčastěji otevíraná patří problematika kyberšikany, případně kyberstalkingu. Všechny tyto incidenty se odehrávají mimo školu, přesto se očekává, že se budou řešit ve školách. Jak se v takových situacích zachovat? A má je opravdu řešit škola? 

Je osm hodin večer a paní učitelce zazvoní telefon. Ve školní skupině na WhatsAppu se odehrává kyberšikana a maminka oběti žádá, aby se situací zabývala škola. Skupina vznikla bez vědomí paní učitelky, ta není její součástí, a tudíž nemá ponětí, co se ve skupině odehrává. Jak by měli v takových situacích učitelé reagovat? A je v pořádku, že rodiče při řešení mimoškolních konfliktů vyžadují zapojení školy? 

Svět bez konfliktů je iluze, pomocí sporů se učíme

Situace podobného typu se odehrávají běžně – děti se pomlouvají, nadávají si, ponižují se, ubližují si – a to i v prostorech, kde učitelé nejsou. Je přirozené, že se objevují i na sítích v online prostoru, protože naše společnost je s online prostorem úzce provázána. Podle Jana Kršňáka potřebují děti v rámci učení se, co znamená být člověkem, prožít také nějaké situace a období, kdy se chovají špatně, jsou na sebe zlé a kdy potřebují tomu druhému z nějakého důvodu ublížit. Konflikty dětem slouží k tomu, aby se jejich prostřednictvím učily a socializovaly. Problém ale je, že o konfliktech v kyberprostoru často nevíme, a pokud ano, tak máme jen velmi omezenou možnost s tím něco dělat, protože se to odehrává mimo školu. Když se perou ve třídě, můžeme situaci řešit zvýšeným dohledem, ale v online prostoru moc možností nemáme. Připojení se do oné konverzační skupiny zpravidla způsobí vytvoření skupiny nové.

Řešení kyberšikany je plné výzev 

Zabývat se takovými situacemi je pro pedagogy velmi náročné. Je na ně hozena zodpovědnost za vyřešení problému, který se ve škole neodehrává. Odmítnutí řešení těchto konfliktů se bezesporu promítne do atmosféry třídního kolektivu, tudíž se tomu nedá vyhnout. Zároveň celou věc nelze řešit bez interakce s rodiči. Pan učitel nebo paní učitelka potřebují důkazní materiál, kterým se mohou stát snímky z konverzace mezi žáky, a následně tomu musí věnovat dostatečný prostor, aby se událost řešila v rámci třídy. Pětiminutová řešení, kdy vyučující vstoupí do hodiny jiného vyučujícího, označí oběť a viníka, donutí je se omluvit, případně z toho vyvodí kázeňský postih a odejde, jsou nedostačující.

Práce s kolektivem vyžaduje svůj čas a může začít aktivitami zdánlivě nesouvisejícími s konfliktem. Pomocí her můžeme začít s rozvojem sociální a emoční inteligence – tedy věnovat se tomu, co kdo cítí, když se vůči němu odehrává kyberšikana. Může se stát i to, že se dozvíte, že oběť v daném konfliktu není až tak nevinně a že si za takovou odezvu kolektivu částečně může sama svým chováním. K takovému závěru bychom rychlým řešením s největší pravděpodobností nedošli.

Tématu kyberšikany a konfliktům mezi digitálními dětmi se podrobněji věnujeme v 8. díle podcastu Digiděti ve škole s Janem Kršňákem. Poslechnout si ho můžete na našem youtubovém kanále Národního pedagogického institutu, případně na dalších podcastových platformách.

Autor: Anna Hynešová

Přehrajte si 8. díl Digiděti ve škole:

Související odkazy